Cestování po Altaji

V létě roku 2011 se nám naskytla příležitost navštívit Altaj. Bylo to díky přátelům, kteří navštěvovali náš ranč a jezdili zde na koních. Taková nabídka se těžko odmítá. Tak po obstarání ruských víz odlétáme z Prahy do Moskvy a pak dál do Barnaul. Barnaul je hlavním městem Altajské republiky. Protéká jím veletok Ob, napájený Čujou, Katuní a mnoha přítoky z hor Altaji.

Na letišti náš přivítal sympatický průvodce, jmenoval se Ezen a je to bratr manželky jednoho z našich přátel.

Odváží nás směrem na Gorno-Altajsk což je brána do Altaje. Ve městě se vyřizují víza a Ezen naši výpravu zásobuje nákupem potravin a zeleninou z vlastních zdrojů. Dál pokračujeme vzhůru do vesnice Boči, kde budeme mít základnu v domku po Ezenových rodičích.

Cestou máme smůlu. Auto začíná stávkovat, Plave po cestě a ozývají se divné zvuky... Naštěstí byla závada brzy objevena. Kolo drželo už jen na dvou volných šroubech. Po zdařilé opravě jsme dojeli do naší vesnice. Cestou jsem pořídili teplý chleba v pekárně a šašlík na večeři.

Ráno začal obřad vypůjčování koní, sedel a brašen. Koně nám postupně vodili farmáři sami a každý vychvaloval přednosti svého koně.

Na mě připadl šedák co mu chyběli špičky uší. Na dotaz co se mu přihodilo, majitel bezelstně s úsměvem odpověděl, že mu je osobně zkrátil aby ho bez problému ve stádě nalezl. K tomu nešlo co dodat.

Pak přišla na řadu sedla. Všechna měla krátké třmenové řemeny, které už nešly prodloužit (Altajci mají krátké nohy). Museli jsme řemeny nahradit provazy. Po zkompletování celé výbavy a nasedlání byla naše parta připravena vyrazit na zkušební jízdu. Kdo měl štěstí našel ve stodole ovčí kožešinu na vylepšení sedla. Jeli jsme asi 10 km okruh kolem vesnice. Komentáře týkající se sedel nebrali konce, ale na koně si nikdo stěžovat nemohl, sice pomalejší ale spolehliví.

Ráno jsme balili na cestu. Stany, spacáky, nádobí, konzervy, brambory, chleba a to vše se vešlo do ohromných brašen za každým sedlem. Přidal se k nám i jeden místní lovec, tak máme ozbrojený doprovod.

Stoupáme do kopců, míjíme kemp na sklizeň piniových oříšků a pomalu se rozhlížíme po vhodném tábořišti. Při rozbalování kempu jsem vyplašili srnce. To byl signál pro lovce, který se za ním ihned vydal. Vrátil se s prázdnou, takže brambory byly bez masa jen s konzervou.

V noci bylo dost chladno a mlhavo. Takže po snídani rozmrzáme až v sedlech na ranním sluníčku. Po výstupu na náhorní planinu ve výšce asi tak naší Sněžky se otevřely krasné výhledy. Pokračujeme planinou přes hřebeny a údolí ke krásnému jezeru mezi skalami a borovicemi, kde jsme se utábořili.

Je to kemp "Marodka". Iva totiž z předešlé chladné noci řádně nastydla a byl z toho zánět močáku. Z Pavlových oživených odřeninek ze sedla se vyklubal pořádný „Sibiřský vlk“. Iva dostala antibiotika a pro Pavla se vařila chlapice, která tu naštěstí všude rostla.

Výprava se na druhý den zmenšila o marody a ošetřovatel Ezen nás vyvedl na okružní jízdu po hřebenech okolo jezera. Potkali jsme stádo koní a obdivovali nádherné výhledy do ohromného prostoru hor a náhorních plošin, kde jsme občas zahlédli pohyb pasoucích se stád. Asi je to stejné jako za dob Čingischána.

Vracíme se po úbočí jednoho z údolí, kterým protéká potok napájený z mnoha přítoků a pramenů. Všude je dostatek vody a je čistá. Pili jsme ji, kde nás napadlo. V táboře byla lepší nálada, marodi na tom byli lépe, dokonce i rybaří. Ale tři karasi byli tak jen na ochutnání. Prší tak se vracíme na základnu.

Tam Ezen roztopil baňu, tak proběhla koupel a očista v páře. Baňa funguje tak, že v nízkém sroubku roztopíte doma vyrobené kamna z plechu na kterých se vaří voda, tu si berete a mícháte se studenou co vydržíte. Pára se vytvoří poléváním kamen vodou. Přebytečná voda odtéká spárami v podlaze. Koupel ukončíme vědrem studené vody.

Druhý den ve vesnici byl nákupní a odpočinkový. Hlavně probíhaly opravy sedel. Po první vyjížďce každý teď věděl, kde ho zadek tlačí. Pak k večeru jsme prošli okolí vesnice, navštívili staré hroby Skytů, zvané Kurgány. Hroby jsou staré několik tisíciletí. Výška kamenného Kurgánu byla přímo úměrná hodnosti či postavení válečníka.

Mezi Kurgány jsme našli vybraný kráter kamení. Ezen nám pak říkal, že to je otevřený hrob Skytské princezny. Všechny ostatky a artefakty jsou uloženy v muzeu prakticky neporušené, protože do hrobu se dostala voda a led vše zakonzervoval. Ráno balíme a vyrážíme na další okruh do hor.

Od 1000 metrů začínají letní pastviny. Často míjíme polorozpadlé Aily - příbytky pastevců staré přes sto let. Mezi stromy převládají borovice a nejvíce silné modříny, které mají neuvěřitelně smolnaté dřevo.

Projíždíme pastviny porostlé stromy a paseky s pokáceným dřevem. Naše opravená sedla se zdají být lepší, anebo jsme si už zvykli.

Dnes se stmívá nějak rychleji a fouká vítr. Odsedláváme koně a stavíme stany. Krátce se kocháme scenérií oranžové oblohy se siluetami modřínů a černými mraky. Prudká bouřka pak zakončila den.

Ráno je bez deště, koně i my jsme bouřku přežili bez úhony, tak balíme, sedláme a pak stoupáme stále výš.

Dnešním cílem je dosáhnout letních pastvin, které užívají Ezenovi přátelé z vesnice. Stoupání je prudší, ze stromů visí cáry lišejníků a vypadá to jak v tajemném lese. Střídá se mlha, déšť a slunce.

Vystoupáme na náhorní plošinu a máme nyní možnost shlédnout ohromný prostor kolem nás. Část je osvícena sluncem, někde vidíte pruhy deště a v dálce je bouřka, která je tak daleko, že se nás netýká. Po chvíli nás zaujme množství orlů a luňáků kroužících nad jedním místem. Několik z nás to jede prozkoumat. Byla to roztrhaná kráva, asi od medvěda a dravci hodovali na zbytcích. Navrátilci se pak chlubí množstvím orlích per.

Potkáváme dva jezdce ženoucí stádo koní odněkud někam. Pak už vidíme ovce a ohradu kam se na noc zavírají. Vedle ní stojí malá bouda (Stajánka pro pastevce). Jsme asi 2000 m.n.m.. Je modro, slunce svítí, ale za hodinu u ohně při večeři hledáme teplé oblečení.

Ráno je na stanech jinovatka, u snídaně je velký oheň a my jsme blízko něho. Když rozmrzneme, pokračuje naše karavana stoupáním do horského sedla na další horský masiv. Po projití sedla, pokládáme kámen na pyramidu tak jako každý poutník, čímž děkujeme za šťastný průchod horským sedlem. Nahoře spatříme nové horizonty. Na všechny strany jsou jen údolí a horské štíty. Žádná cesta jen balvany, štěrk a na úbočích loňský sníh. Už jsem 2500 m.n.m. vysoko.

Pokračujeme pomalu ke skupině skalních štítů zvaných Ičenmeg. Vypadá to jako ostrý hřbet dinosaura. Na protější straně se tyčí ledovci pokrytá vrstva značící mongolskou stranu Altaje.

Na jih od nás je nejvyšší hora Běluha(4506 m.n.m.). Sestupujeme do údolí, kde září několik jezer propojených vodopády. To byl náš dnešní cíl. Po prudkém sjezdu stavíme tábor, vaříme polévku, zbytek dne chceme využít prozkoumáním jezer a vodopádů.

V táboře zůstal jen Pavel, který nabývá nové síly po úspěšném boji s vlkem. Cesta k jezerům z počátku vypadala, že bude jen procházkou, ale to se změnilo na docela obtížný výstup. Všude kolem nás rostlo plno barevných květů a mechů, pod balvany a kamennou sutí byla často slyšet tekoucí voda. V nejvyšším jezírku napájeným z ledu proběhla několika vteřinová koupel, protože po deseti metrech plavání tělo začíná tuhnout a bodá vás tisíce jehel. Při zpáteční cestě jsme u jednoho z jezírek spatřili vlčí stopy.

Ráno balíme tábor a někteří ještě loví fotky v šikmém ranním slunci. Koně zase namáhavě stoupají, pak zase po kamenech kloužou dolů. Cesta tu je jen v náznacích. Dozvídáme se, že v této oblasti byl spatřen sněžný levhart a rosomák je tu taky zabydlený. Na jednom z úbočí Ezen dlouho prohlíží krajinu a na otázku „što slučilos?“ s úsměvem odpoví, že tu šel naposledy s tátou před deseti lety a myslí si, že „na právo budět chara šo“. Tím nás tedy moc neuklidnil. Několik hodin jedeme spáleným lesem, kde již vyrážejí nové stromky. V údolí brodíme dosti adrenalinový brod, ale všichni to zvládli bez nehody.

Naše poslední tábořiště je u řeky na pasece u opuštěného Ailu. Paseka je zajímavá tím že, pařezy jsou vysoké 80 cm – 1 m. Asi místní zvyk nebo to navazuje na Altajský sport – zvedání kulatého balvanu vážícího asi 80 kg na pařez.

Má to svá přesná pravidla, jako čas, styl a uchopení. Není to jednoduché, ale tři z nás nad kamenem zvítězili i když bez pravidel.

Údolím řeky je to do vesnice už jen pár hodin, koně cítí domov tak ožili. V jednom krátkém cvalu Jenda opouští koně. Drží si ruku a říká „ To bude dobré“ ale není. Ruka doma natekla a bolí, tak jsme vyrobili dlahu a ráno do nemocnice.

Je to asi 60 km do té nejbližší. Ezen kupuje flašku vodky jako vstupenku, ale máme smůlu v nemocnici se zrovna maluje. Nakonec objeví jednu doktorku od zelené barvy, která je ochotná udělat rentgen. Rentgen za olověnou deskou je ruský, sádra na zlomeninu je americká a šátek pro fixaci je český.

Po návratu z nemocnice jsme vrátili zapůjčené koně zpět majitelům. Bylo to právě v čas, protože začínala senoseč. Tak si chudáci ani nestihli oddechnout po našem výletě.

Na další dva dny jsme naplánovali cestu k Mongolské hranici autem. Jen Četan chtěl jet na koni ale byl bez úspěchu přehlasován. Jelo se autem k jihovýchodu. Tímto směrem je pouze jediná asfaltová „ high way“ , nazývá se Čujský trakt. Je lemovaná elektrickými sloupy o různém náklonu. Cesta prakticky kopíruje řeku Katuň, pak její přítok Čuju až do města Kosh – Agach. Je to vysoko položená oblast s velkým množstvím říček a potoků, často propojených jezírky. Je to pastevecký kraj. Jsou zde k vidění kozy, ovce, dobytek a koně. Přibližně ve stejném početním zastoupení. Obyvatelstvo je zde už převážně Kazachšské.

Na zpáteční cestě táboříme u řeky Čuji. Celé údolí řeky je lemováno vysokými horami s bílými vrcholky. Na skalách je zde možno objevit Pertoglify vytesané a vyryté do skalních stěn. Jsou to tisíce let staré vzkazy dávných národů putujících Altají. Dál pak pokračujeme podél řeky Čuje až k soutoku s Katuní, která přitéká k jihozápadu. Z hor mléčně zbarvená Čuja se mísí s čistou Katuní. Společně vytvářejí horský veletok, který je rájem pro raftaře.

Opouštíme Čujský trakt a naposledy nocujeme v Boči. Tím nám končí naše putování po Altaji. Strávili jsme zde nezapomenutelných 250 km v sedlech na šikovných Altajských koních. Autem jsme najeli asi 1500 km.

Unaveni ale plni dojmů a pěkných vzpomínek opouštíme Altajskou republiku z letiště v Barnoul.

Boči naše základna
Boči naše základna

press to zoom
Typické sibiřské stavení
Typické sibiřské stavení

Mezi sruby Ail. Dnes používaný jako letní kuchyně

press to zoom
Ail postavený doma vnitřní prostor
Ail postavený doma vnitřní prostor

press to zoom
Boči naše základna
Boči naše základna

press to zoom
1/42