Cesta po Spojených státech amerických

Úvod

V září roku 2006 se nám naskytla příležitost navštívit Severní Ameriku. Stalo se to tak, že přátelé z Německa, kteří u mě strávili v loňském roce dovolenou na koních, chtěli podniknout cestu po významných částech amerického Středozápadu, rančích a vůbec všech zajímavých místech, která se týkají „Divokého Západu“ z doby osídlování Ameriky. Proběhla kratší korespondence a bylo jasné, že si tuto nabídku s kamarádem Pavlem (jezdil s námi také) nemůžeme nechat ujít.

Cesta

Po strastiplném vyřízení obstarání víza nám už ale nestálo nic v cestě, a tak se začaly plnit dvě velké sedlové brašny z nákladního sedla věcmi, o kterých jsme si mysleli, že budou na cestu důležité. Německé přátele jsme, podle popisu cesty, našli u Ausburku, ve vesničce Schiesen.

Další den ráno nás uvítalo mnichovské letiště všechny oblečené v tričkách s nápisem „Comancheros“. Tak si totiž parta švábských koňáků pyšně říká. Asi za hodinu jsme již seděli v v hodně velkém letadle společnosti United a z Frankfurtu opouštěli Evropu. Letělo se dobře, ale když vidíte z výšky 10 km pobřeží Grónska, tak vás napadá, jestli skutečně natankovali plnou nádrž.

Přistání v Chicagu bylo dobré, přivítání horší – nezbytné rentgeny, chození v ponožkách a pro nás „vízové“ spousta papírů a otázek. Při pohledu na naše oblečení bylo uvěřeno, že jedeme jezdit koně na ranče a že práci shánět nebudeme.

Tak už letíme zas nad Nebraskou, Coloradem a míříme do Denveru. Přistáváme na letišti v Denveru, kde nás čeká další překvapení. 3 z našich zavazadel nedorazila. Personál se snaží, omlouvá, vysvětluje. Vyneslo to dobrý oběd od United pro každého z nás jako omluvu a za hodinu byla veškerá bagáž pohromadě. Tak jsme mohli začít shánět firmu „Alamo“, od které si půjčujeme auto pro další cestování. Auto je super, nové, jen pro nás trochu nezvyklé, protože není potřeba levá noha – má jen dva pedály. Ale na to si zvykneme rychle. Míříme rovně na sever přes hranici Colorada do Wyomingu.

Prvním zajímavým městem je Cheyenne, kde zůstáváme přes noc v překrásném, původním, dobovém hotýlku se jménem „Nagle Warren Mansion“. Vše je tu původní a funkční z doby Old West. Cheyenne je slavné rodeové město a tak ráno, samozřejmě, navštívíme muzeum rodea a pak vyrážíme přes Laramie na Saratogu, kde leží náš první ranč - Brush Creek Ranch. 7 mil po prašné cestě mezi ploty z „ostnáče“ a jsme na místě.

Brush Creek Ranch

Ranč je posazený v krásné kotlině, kterou protéká říčka. Jádro starých budov chrání skupina mohutných skalisek a stromů. Idylku trochu ruší nová hospodářská budova z plechu. Koně jsou v ohradě, dobytek se pase, kam až dohlédnete. Tak to je náš domov na příští 3 dny. Po srdečném přivítání osazenstvem, což byl personál a parta angličanů, jsme se vydali na obhlídku ranče a okolí. Strávili jsme zde velice příjemné celé odpoledne i večer.

Ráno bylo chladné, vítr a sněžení s deštěm. Koně v ohradě stáli zadkem proti větru. Wrangler pro dnešek přidělený byla německá slečna, která se statečně brodila blátem a vybírala nám koně. Než jsme nasedlali, tak se trochu vyčasilo a mohlo se vyjet na klasický okruh pro evropské turisty. Rozpačitě jsme se po sobě dívali, krčili rameny. Pak bylo slyšet nějaké protesty v němčině, ukazovali jsme směrem k pěkným skalním masivům vzdáleným pár mil od nás, ale marně. Z okruhu nebyl změněn směr. Při obědě jsme vymysleli plán. Když zmizely ohromné steaky, kafe a sladkosti, co zatím připravil moc šikovný kuchař Nick, v našich žaludcích, pozvali jsme na skleničku předáka Jamesona a dali se s ním do řeči. Prohlédl si naše alba fotografií, a protože viděl, že každý máme doma koně, někteří i ranče, hned se vše změnilo. Pojede s námi on.

Na další den naplánoval cestu do indiánské rezervace „Medicin Bow National Forest“. Bylo to krásná vyjížďka posvátnými místy Indiánů s výhledy na vzdálené „Snowy Range“ s bílými vrcholky, kterým vévodil „Medicin Bow Peak“ vysoký 12000 stop. Obloha se vyčistila do modra, včerejší sníh zmizel. Odpoledne při zpáteční cestě už jen pár mil od ranče jsme zahlédli dole v roklince u potoka, jak se řídkými osikami prodírá mohutný losí býk a dvě losí krávy. Protože Jameson byl náruživý lovec nastala trochu adrenalinová honička. Dolů do údolí a pak potokem mezi stromy za nimi. Asi po míli nám zmizeli z očí. Jameson byl spokojen, běželi směrem k ranči. Za chvíli následovalo další překvapení. Potok se rozšířil a rozlil do slepých ramen ta nás přivedla k metr vysoké bobří hrázi. Kus od ní mezi stromy stála malá ohrada pro koně, jeep a kuchař s pomocníkem, kteří se činili u plamenů pod roštem. Vonělo to moc dobře a nebylo možné to všechno sníst, i když jsme byli hladoví. Po kávě došlo na průzkumy bobří hráze. Je to úžasné, co ta zvířátka dovedou postavit. Při obchůzce bobřího díla se nám Nickovi dobroty trochu slehly tak, že bylo možné vylézt do sedla a vrátit se na ranch. Za soumraku přišel i Jameson s ohromným kladkovým lukem v ruce a z výrazu jeho tváře bylo jasné, že losy už nepotkal.

Začíná zas proletovat sníh, zvedá se vítr a na horizontu „Snowy Range“ je vidět blesky a slyšíme hřmění. Dobytek na pláni bučí a pomalu se přesunuje pod shluky stromů. My se taky přesunujeme dovnitř k baru probrat zážitky z dneška.

                                                                           Do rána skutečně krajinou prolétla sněhová bouře a tak se krajina                                                                                 oblékla do bílého. My jsme měli naplánovanou dosti dlouhou cestu                                                                               prériemi Wyomingu do Fort Laramie, dál pak přes hranici Jižní                                                                                   Dakoty do Black Hills – asi 360 mil. V kopci opět potkáváme losy,                                                                               které čerstvý sníh překvapil stejně jako nás – 50 mil ledovatých                                                                                     zatáček a kopců. Ale sníh rychle ubývá.

                                                                           Přijíždíme do Fort Laramie. Dřevěná palisáda, jak ji známe z obrazů doby „fur-trading“ je dávno pryč. Pevnost původně založená r. 1834 jako centrum obchodu s kožešinami postupně sloužila jako křižovatka hlavních cest při osídlování Západu emigranty, vojáků, pony expresu a obchodu s indiány až do roku 1890. Z této doby tu zůstaly zděné budovy po americké armádě, které teď slouží jako muzeum pro návštěvníky.

Po prohlídce Laramie pokračujeme nekonečnými prériemi Wyomingu a Jižní Dakoty na sever. Často vidíme antilopy pronghorn, jednotlivě i ve větších stádech přímo u dálnice. Krajina je vlnitá, protkaná potoky, které lemují topoly a jiné listnáče, již krásně zbarvené. Pak se objeví majestátní masívy Black Hills – posvátné hory Lakotů a Cheyennů. Místy nám to velice připomíná náš Adršpach a to jak tvary pískovcových věží, tak barvou skal. Je tu spousta krásných míst, která se střídají se spáleništi, z nichž se tyčí ohořelé kmeny stromů, mezi nimiž prorůstají nové zelené stromy.

Přijíždíme do města Custer, kde zůstáváme přes noc. Ráno pokračujeme Černými horami dál k Mount Rushmore, kde jsou do pískovcových skal vysekány hlavy 4 amerických presidentů. Je to poměrně hodně navštěvovaná turistická atrakce. Vytesané státníky však velikostí předčí jezdecká socha Crazy Horse, která se začíná vytvářet poblíž v sousedním masivu.

Na konci Black Hills vjíždíme do slavného města zlatokopů. Deadwood coby hornické město je postaveno přímo pod horami a je z něho skutečně cítit staré zlaté časy. Většina je tu původní z doby zlatokopecké slávy. Hotel Franklin, kde jsme se na noc ubytovali, obchody a bary na hlavní třídě, vše je velice stylové. Stojíme u stolu, kde hrál svoji poslední partii Divoký Bill Hickok, stěny jsou zdobeny spoustou dobových fotografií a starými věcmi denního života zlatokopů, lovců a kovboyů. Druhý den strávíme návštěvou obchodů, galerií starých obrazů a hřbitova, kde leží Hickok vedle Calamity Jane. Loučíme se s Deadwoodem a západním směrem přijíždíme z Jižní Dakoty zpět do Wyomingu.

 

Kara Creek Ranch

Přes Sundance, dál k západu hledáme naše další místo, které se jmenuje Kara Creek Ranch. Sjíždíme z dálnice přes obvyklé rošty mezi ploty na prašnou cestu. Rošty zabraňují dobytku přejít cestu ven z ranče, auto rošty přejede lehce. Po chvíli ranč nalézáme, jsme již očekáváni, nakládáme koně do traileru a odjíždíme do kopců směrem k pověstné „Devil’s Tower“, kde nás čeká „Round up“ – shánění dobytka a jeho třídění. Asi po hodině jízdy už Jeep s návěsem nezvládá terén, koně složíme (naše koně jeli nasedlaní a neuvázaní – všech 6). Další hodinu pokračujeme v sedle k ranči. Je to krásné místo pod skalní stěnou mezi lesy a před dvěma novými dřevěnými budovami na ubytování je veliká pastvina, kam budeme příští dny shánět dobytek. Asi za hodinu za námi dorazí bagáž na dvou čtyřkolkách. Zůstává s námi sám rančer a jeden pomocník – opět německá dívka.

Po večeři, kterou připravil rančer osobně (ukázal se jako výborný kuchař) poučeni z minulého ranče taháme naše alba z Evropy, aby Monte, tak se totiž jmenuje náš hostitel, věděl že koně pro nás nejsou jenom „hobby for holiday“. Po pár sklínkách whisky se dozvídáme, že jeho babička byla Comanche a dědu nikdy neviděl, protože byl „out law", že má více rančů tady ve Wyomingu a Jižní Dakotě se 3000 kusy dobytka. A co nás nejvíce zajímalo, že zítra budeme shánět z kopců jeho zatoulané angusy do údolí a třídit podle značek, protože dobytek je pomíchaný se zvířaty ze sousedního ranče.

Přivítalo nás mlhavé ráno, posnídali jsme vejce na špeku a uzené s chlebem, zapili dávkou silného kafe. Pochytali koně v okolních křovinách a hurá do práce. Parta byla rozdělena do dvojic. Každá dvojice pročesávala lesnaté kopce a zaháněla nalezené skupinky krav a telat do údolí. Za hodinku byla u potoka necelá stovka kusů a to už stálo za to přehnat je do velké ohrady před ranč na třídění. To řídil Monte, protože ve značkách cejchů (měl tři různé) a náušnic se vyznal jenom on.

Oddělené kusy byly přeháněny do dobře zajištěné ohrady za potokem, přímo pod rančem asi 300 metrů od místa třídění. To jsme obstarávali s Pavlem. Přehnat přes potok, zavřít branku a znovu zpět pro uchystané krávy. Vždy 5 až 10 kusů. Koně byli výborní, přesně znali, co dělat. Občas se stalo, že se nějaký paličák pokusil uniknout, ale koně vždycky úniku zamezili bravurním manévrem. Z koní jsme byli nadšení, spolupracovali stoprocentně.

Druhý den byl stejný jen s tím rozdílem, že jsme jeli do jiného údolí. Tentokrát bylo přihnáno menší stádečko, takže bylo brzy po všem. Monte oznámil, že má nějaké povinnosti mimo ranč, tak ať, jestli máme chuť, se jedeme podívat k „Devil’s tower“, prý je to asi 15 mil.

To bylo něco pro nás. Koně byli nasedlaní, tak nás 6 vyrazilo podle plánku, co nám Monte nakreslil na kus papíru. Cesta vedla podle potoka lesem. Potkávali jsme další krávy a množství „white tail deer“, což jsou menší jeleni s ocasem jak bílý praporek. Zhruba každých 3 - 5 km končí pastvina a tak na sotva znatelné lesní cestě musíme otevřít a zavřít za sebou branku z ostnáče. Další kopec za námi a hora nikde. Uwe, Popper, Gent a Willy to vzdávají. Říkali, že zkusí ještě další kopec a vrátí se, dokud si pamatují cestu. Já s Pavlem pokračujeme rovně dlouhým údolím na jehož konci je ranč. Když přijedeme blíž, vidíme jeepa a někoho na pastvině. Po chvíli váhání se jedeme zeptat na cestu. Chlapik vykulí oči a ukáže směr. Jedeme dobře. Začínají kopečky a červené skály. Krouží nad námi orel - asi dobré znamení. Konečně vidíme „Ďáblovu horu“. Šťastní, že jsme ji našli a zklamaní, protože tam nedojedeme. Typujeme to ještě na 5 mil a to nemáme šanci za světla dojet zpět na ranč. Tak děláme alespoň pár fotek a točíme to domů. Kousek od ranče našel Pavel jelení shoz, tak velký paroh, že šel prsty jen těžko obejmout. Bereme ho na ranč spolu s několika kravami, co se nám připletly do cesty. Právě včas – začíná se stmívat. U ranče stojí jen 3 koně. Ptáme se po zbytku výpravy, ale Alex krčí rameny. Odsedláváme koně, šero houstne. Ale u večeře jsme již v kompletní sestavě. Uwe se chlubí fotkami hory, my také a hecujeme, že jsme byli blíž. Ale prý máme na foťáku jen lepší zoom.

Další, náš poslední, den na ranči byl vyjížďkový. Monte se totiž rozhodl, že si udělá obrázek o tom, kde všude se mu dobytek toulá. Tak jsme vyrazili po všech zákoutích, roklinách, údolích a kopcích, kde by se mohl dobytek skrývat. Většina pastvin ranče byla pokryta lesem a skalami, travnatá byla jen část kolem potoků v údolích. Tam měl dobytek vody dost. Horší to bylo s vodou na pastvinách oplocených v lesnatých kopcích, tam se museli udržovat, z malých pramenů, napajedla. Nad jedním z nich teď zrovna rančer bezradně stál. Rozbitá plastová truba a prázdný bazének z ohromné pneumatiky. Tak jsme na sebe s Pavlem koukli a po čtvrthodině improvizace a laborování se zbytky truby, kameny a kmeny stromů se začalo napajedlo pomalu plnit. Údiv nebral konce. Kde, že jsme se to prý naučili. Po příjezdu na ranč jsme zase koukali my – Monte byl moc šikovný s lasem. A tak z odpoledne byl kurz lasování. Jinak na krávy, jinak na koně - jen přímo zpředu. Že bychom se to prý také brzy naučili - to nevím, rozhodně ne brzy.

                                                                           Ráno prší čím dál víc, fouká vítr a my sedláme na cestu k traileru a                                                                               pak domů na základní ranč. Po hodině jízdy v lijáku jsme na kůži                                                                                 pláště, nepláště. Nakládáme koně a těšíme se, že za hodinu budeme                                                                               v suchu. Převlékáme se, v přivezených brašnách zbylo něco suchého.                                                                             Hrnec horkého kafe a loučení s Montem, který mě a Pavlovi                                                                                             polichotil, že bychom se u něj uživili, kdybychom někdy chtěli.                                                                                         Děkujeme za vše a míříme zas dálnicí po prériích přes Sheridan do                                                                               Montany K „Little Big Hornu“.

V Sheridanu je zastávka v „Don King’s Western Museum“, „King’s saddlery“, „King’s ropers“. Vše v jednom místě, můžete spatřit velkou sbírku westernové historie, staré fotky, 3000 starých sedel všech typů, sbírky indiánských věcí, prodejnu sedel a las, kde můžete sledovat sedláře při jejich práci, či vidět, jak se stáčí a pletou lasa. Sedla tu stojí od 1000 – 4000 $ a použité, skoro nové laso pořídíte za 10 $. Opouštíme ráj sedlářů a míříme na sever k hranicím Montany. Tady máme také první setkání s policií. Dopadlo to dobře, jen varování pro vysokou rychlost a záznam do papírů, takže příště by mi to neprošlo tak lehce. Cesta se klikatí po zvlněné prérii, začíná pršet, přijíždíme na „Last Stand Hill“, na jehož vrcholu stojí památník bitvy. Kolem jsou pomníčky, kde byla nalezena těla padlých vojáků. Všichni jsme byli překvapeni, že kopec je větší, než jsme si představovali. Pak jsme prošli muzeum „Custer Battle Field“, kde běžel videoprogram o průběhu a popisu bitvy. Ve vitrínách byly věci nalezené na bojišti, indiánské artefakty, vojenské uniformy, zbraně a dobové fotografie – největší sbírka fotografa D.F.Barryho o západní hranici a indiánských válkách. Museum bylo založeno jako federální neziskové v roce 1995. Jedeme zpátky do Wyomingu. Po nekonečných prériích a znovu se musíme obdivovat prvním osadníkům, kteří se spřeženími a vozy projížděli tímto ohromným prostorem takřka půl roku, v nejistotě, co je potká zítra. Zanechali jsme za sebou Bighorn National Forest a pokračujeme do kopců, kde na nás čeká konec dnešní cesty v městě Cody. Usínáme ve srubech s názvem Buffalo Bill Village.

 

Yellowstone

Cody je vstupní bránou do Yellowstonu, od kterého ho dělí National Shoshone Forest. Je to město spjaté s historií osídlování Západu. Nachází se tu muzeum Buffalo Billa Historical Center, na které jsme se těšili. Je to ohromný komplex budov, kde vás před vchodem vítá socha slavného scouta, lovce bizonů a cirkusového šéfa, odlitá z bronzu. Uvnitř se nachází v jednotlivých částech: muzeem přírodní historie, tak vidíte veškerou faunu a flóru celé Severní Ameriky rozdělenou podle oblastí – s exponáty a doprovodným videoprogramem. Dále Buffalo Bill muzeum, které je celé věnováno jeho životu. Jiná velká část je muzeum indiánů z plání se stovkami originálů ve sbírkách, na figurínách ve výjevech z denního života indiánů. Další částí je galerie s obrazy Remingtona, Russela a jiných mistrů oslavujících pohraničí. Nechybí ani museum zbraní. Je celkem nemožné shlédnou vše za jeden den. Jen v prodejně knih k těmto tématům jsme strávili spoustu času, ale musíme pokračovat.

Odpoledne nás čeká 130 mil do Yellowstonu a cílem je Mammoth Hot Springs - velké horké prameny na severu parku. Jedeme územím Šošonů a Vraních indiánů - krásná krajina. Opět jsme na chvíli v Montaně, kousek severněji procházela Yellowstonem před 200 lety Clark Lewisova výprava.

Horké mamutí prameny byly nasvíceny zapadajícím sluncem. Bílé sirnaté vyvřeliny ostře kontrastovaly s horami na obzoru a vytvářely neobvykle dramatickou scenérii, kterou umocňovaly pahýly mrtvých stromů, jenž prohrály svůj boj s horkými prameny. Všude je cítit síra a pára stoupá z teplé vody. Dole v údolí u hotelu, co nocujeme, se pase stádo laní s mohutným paroháčem. Willy nedbá varovných cedulí a chce udělat jeho detail, strážce harému to bere jako výzvu a Willy se po kratším sprintu zachraňuje skokem na terasu hotelu.

Od pramenů obracíme k velkému Yellowstonskému kaňonu. V kaňonu vidíte snad všechny barvy země, písku a skal, od žluté přes růžovou, rezavou, až do tmavě hnědé. Kaňonu vévodí Yellowstonský dolní vodopád „Lower Falls“, který padá z výšky 306 stop. Řeky se mění v jezera, jezera se mění v řeky. Snake River, Yellowstone river, Lewis river, Yellowstone Lake, Shoshone Lake, Heard Lake, Lewis Lake. Z břehů stoupá pára. Horké prameny ohřívají potoky a řeky. Potkáváme množství zvěře, bizoni chodí pít k jezerům, pasou se vedle potoků, ze kterých se kouří. Jeleni odpočívají ve vysoké trávě. I grizzlyho jsme stihli vyfotit, když se procházel poblíž Old Faithfull Geyser, který tryská v pravidelných intervalech horkou vodu do výšky. V blízkosti gejzíru stojí nejstarší budova Yellowstonského parku. Interiér tvoří balkóny ze samorostů ve 3 podlažích a ohromný krb v průčelí ještě zvětšuje mohutnost prostoru budovy uvnitř.

Pokračujeme dál k jihu. Snake river nás vede do Grand Teton National, kde se pod horami vlévá do Jackson Lake, které navazuje na řetězec ledovcových jezer. Teton range je asi 50 mil dlouhý hřeben hor, který dosahuje výšky až 13700 stop, to je přes 4000 m n. m. Teton končí v Jackson Hole. Východně od Grand Teton jsou Bridger Teton, což je místo, kde se rozdělují vody mezi Mississippi, Colorado a Columia River. Také zde mezi Green River a Snake River, která se pod Jackson Hole obrací k západu, kde v době 1832 stál Fort Bonneville a kde kapitáni kožešinových společností, Smith Jacskon a Sublette pořádali 1835 známé „Green River Randezvous“. Musel tu být ráj lovců kožešin. I dnes je tu zvěře plno. Město Jackson je výstavní kousek západu, žijící z tradice lovců kožešin a cowboyů, má množství art galleries, obchodů se suvenýry od přívěsku až po vycpanou pumu či bisona, ceny nejsou lidové. Po přenocování ve stylových srubech pokračujeme na jih.

Kopírujeme hranici státu Idaho a nakonec protneme jihovýchodní roh tohoto území, kde je vidět hodně farem a koní. Asi po 50-ti mílích nás vítá Utah. Začínají se zvedat kopce, měnit v hory, jež podél širokého údolí lemují cestu až do Salt Lake City.

 

Zion National Park - Bryce Canyon

Kolem dálnice jsou farmy, dobytek, koně i faremně chovaní bizoni – vše za ostnatým drátem. Nekonečná dálnice, předjíždíme a míjíme ohromná monstra náklaďáků, novodobých korábů prérie, kudy před 150-ti lety táhly karavany Mormonů ke Slanému jezeru. To se nám za chvíli objeví lemováno horami s již zasněženými vrcholky. Projíždíme Salt Lake City. Střídáme se v řízení, krajina se mění do červena a začíná být horko. Na noc stavíme ve Springdale, což je hlavní brána do Zion National Park.

Příští den procházíme a projíždíme ohromnými masivy ve všech odstínech červené a asi po 60-ti mílích se před námi otevře Bryce Canyon. Přesně jsme stihli západ slunce, který nádherně osvítil stěny žlutých, růžových a červených pískovcových útvarů čnících z kaňonu do fantastického divadla hry světel a stínů. Těšíme se na zítřejší projížďku kaňonem v sedlech. Ráno stojí v ohradě 4 muly a 5 koní. Vyrážíme dolů, jedeme jeden za druhým po úzké stezce. Pavlův kůň kope po ostatních, tak máme štěstí, že jedeme poslední a můžeme fotit všechna zajímavá zákoutí na stezce, jsme z toho nadšení. Náš průvodce už míň, když slyší, jak v zákrutách pěšin docváláváme naši skupinku. Kaňon má spoustu podob a rozmanitostí tvarů i barev. Dozvídáme se, že každý rok centimetr ubývá na výšce skal, že malé jehličnaté stromy rostou pomalu, stovky let. Voda tu teče, jen když prší a to je málokdy. Asi po 3 hodinách jízdy vystoupáme ven z míst, které objevitel, mormonský farmář Bryce nazval pekelným místem, kde se ztrácejí krávy. O kráse, která musí uchvátit každého se nezmínil. Sesedáme ze sedel a místní fotograf nám nabízí naše jezdecké foto – po 6-ti $ kus – bereme to jako dobrý vtip a odjíždíme východním směrem ke Capitol Reef National Park, který leží v srdci kaňonové oblasti Utahu na poloviční cestě mezi Bryce Canyon a Canyonland n.p. Je to rozlehlé bludiště monolitů a věží od světle žluté až po tmavě červenou, místy šedými pruhy usazenin protkané kaňony, které se kroutí, jak je voda po staletí hloubila. Ohromné skalní bloky končící propastmi mezi nimi. Kontrastují s jemnými oblouky archers (luky) na červených plošinách. To vše dolaďuje do celku Frémont River, kterou nakonec pohltí Powell Lake na řece Colorado. Přes Hanksville, přejíždíme Green River a míříme do Moab. Toto město je centrem raftařů, horolezců a vůbec prázdninovými aktivitami oplývající. Můžete si půjčit čtyřkolky i najmout letadlo a jeepy na výpravy do pouště, dna kaňonů a náhorní plošiny.

Nový den, je tu opět modrá obloha a my se věnujeme prohlídce parku zvaného Archers, kousek na Moab. Opět nám krásná krajina připomíná východočeské Broumovské stěny a Teplice v červeném provedení. Hlavní dominantou jsou však zde mosty. Je tu největší soustředění přírodních pískovcových mostů, zvaných archers, na světě. Uvidíte postupně všechny možné geologické formace od gigantických věží, zvaných „Balanced Rocks“, přes objemné monolity, až po skály připomínající plastiky z galerie moderního umění. To vše je možno spatřit na zhruba 120 čtverečných mílích, pro představu rozlohy parku. Pro nás jezdce byla pěší turistika v 30-ti stupňovém vedru docela výkon a tak se večer rádi vracíme do Moab.

Další den pokračujeme k jihu, blížíme se k arizonské hranici. U soutoku Green River a Zion National Park je krajina bizardních kaňonů a jejich slepých ramen. Je to nejrozlehlejší národní park. O tomto území poskytl první informace Zion National Park a jeho expedice až v letech 1869 a 1871. Z nejvyššího místa parku zvaného Island in the sky, pokračujeme přes Buck Canyon ke Grand View Point Overlook. Z této vyhlídky přehlédneme přes 100 mil úchvatné krajiny. Pod vámi, jak z pohledu z letadla, je na západě Green River, na východě Colorado River, řeky ve spleti kaňonů. Jakoby se zastavil čas. Dolehne na náš síla prostoru bez hranic. Připadáte si úplně malincí a bezmocní. Není na světě mnoho míst, kde můžete vidět orla kroužit pod vámi. Vracíme se z představ na zem a pokračujeme do Monument Valley.

 

Monument Valley

Teplo přibývá a brzy nás vítá Arizona a indiáni. Ujímají se nás Navajové (chvíli jsme hledali tu správnou partu, co o nás ví, že přespíme v Hoganu). Náš hostitel se jmenuje Herold a hned posílá jednoho z bratrů s námi na vyjížďku údolím. Jeep už má nejlepší léta za sebou, ale statečně se s námi prodírá pískem údolí mezi monumenty. Dozvídáme se od průvodce jména jednotlivých útvarů a něco z historie údolí. V jednom přírodním skalním domě vyslechneme jeho flétnu – tklivé pouštní melodie s akustikou, jak v kostele. Navajky tu prodávají, pod širým nebem, šperky, náhrdelníky a prsteny ze stříbra a tyrkysu za ceny dostupné i pro nás, tak dolary a jemné stříbrné výtvory mění majitele. Přichází soumrak, mezi monumenty padají stíny a poslední paprsky slunce zvýrazní tmavě rudou barvu skalních útvarů. Pod mesou se rozhořel oheň a Heroldovi bratři připravují na roštu maso o jehož původu proběhlo pár vtipů. Ale není to cítit zrovna špatně. Opět zazní flétna a potom při zpěvu a bubnování tančí další příbuzní z rodiny. Pak se rozhostí ticho, jen občas přerušené křikem nočního ptáka a praskání ohně. Na arizonském nebi září plno hvězd, které se zdají být skutečně větší než jinde na světě.

Odcházíme se vyspat do Hoganu, typického bydlení v této oblasti - v horku chladí v zimě hřeje. Vstáváme brzy - chceme spatřit východ slunce mezi skalami. Průvodce nás chce dovézt na nejvyšší místo. Oživací pokusy vyšly a motor jeepu se snaživě rozbíhá v oblaku kouře. Ráno je chladné, ohnivý kotouč se objevuje nad horizontem a zalévá světlem poušť a vytlačuje stíny ze skal. V myšlenkách vzdáváme díky za úžasnou podívanou na příchod nového dne.

 

Grand Canyon

Po snídani se loučíme a opouštíme Navajo Land jihozápadním směrem. Čeká nás arizonský Grand Canyon. Tato průrva v zemi protíná Coloradskou plošinu v délce 450 km a svou hloubkou umožňuje nahlédnout do geologických dějin stvoření Země. Když stojíte na Desert View Point, vidíte jednotlivé vrstvy naší planety, jak byly vytvořeny a jak je voda mocného Colorada za miliony let odhalila. Je to nekončící představení měnící se podle místa našeho pohledu, světla a stínu, převládajících barev ve vrstvách, okolní vegetace. Jeden lidský život by nestačil na detailnější poznání tohoto místa. Tak ohromný je to prostor.

Na hranicích Nevady je Colorado zastaveno přehradou „Hoover Dam“ a vody umělého jezera „Lake Mead“ zatopily okolní kaňony a tvoří oblíbenou rekreační oblast a rezervoár vody a elektřiny pro Las Vegas a okolní města. Loučíme se s kaňonem a pokračujeme horkou pouští do Las Vegas. Naše putování se chýlí ke konci. Poslední neklidná noc ostře kontrastuje s předchozí nocí v tichu Monument Valley.

Las Vegas žije v noci. Herny a nic jiného než herny a casina. Města celého světa v jednom městě v poušti. Vše ohromné, velkolepé. Vše pro show a dolary. Pozdě v noci nacházíme hospodu pro nás. Živé country, pivo v půllitrech a mísa smažených křídel. Poslední dolary jsou pryč. Probíjíme se davy lidí, pod blikajícími neony různých atrakcí zpět k hotýlku. Ráno vracíme auto – výprava končí.

 

Domů...

Letíme malým letadlem do Los Angeles a pak napříč Amerikou a přes oceán. Přistáváme v deštivém Londýně. Měníme tam United za Lufthansu a po chvíli sedáme na letišti v Mnichově, unavení, ospalí, ale plní zážitků z cest… Jiří Votava

Medicine Bow National Forest - Wyoming
Medicine Bow National Forest - Wyoming

press to zoom
Brush Creek Ranch
Brush Creek Ranch

press to zoom
Las Wegas - únava a konec cesty
Las Wegas - únava a konec cesty

press to zoom
Medicine Bow National Forest - Wyoming
Medicine Bow National Forest - Wyoming

press to zoom
1/102